dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 109/1998 SbNU, sv. 12, K výkladu právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 109

IV. ÚS 189/98

K výkladu právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil

K podstatným znakům toho, co je v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní funkci, tj. jest míněna a „platí“ vůči adresátovi kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na slova „sdělení našeho eventuálního nároku na ...“ reagoval vedlejší účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou. Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok. Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti, k čemuž v daném případě rovněž došlo žádostí vedlejšího účastníka o doplnění restitučního nároku o potřebné doklady. Jinými slovy, výpověď s komunikativní funkcí výzvy nemůže postrádat imperativní podtext, a tento podtext v projednávané věci také nepostrádá, neboť po vedlejším účastníku se požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti, resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním způsobem reagoval. Ústavní soud má proto vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že stěžovatel, jednající se souhlasem ostatních stěžovatelů, v inkriminovaném podání projevil vůli, aby předmětné nemovitosti byly vráceny, jsou-li pro to splněny předpoklady, i když tak učinil jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením termínu vydání. Takový výklad projevu vůle stěžovatelů odpovídá i účelu a funkci zmíněného podání, směřujícího k uspokojení „eventuálního nároku“, neboť jinak by totiž toto podání postrádalo jakýkoli smysl. Pokud tedy obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily tím ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 28. září 1998 sp. zn. IV. ÚS 189/98 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. L., Ing. V. R. a Ing. P. L. proti rozsudkům Okresního soudu v Lounech z 26. 10. 1994 sp. zn. 9 C 604/92, Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10. 4. 1995 sp. zn. 10 Co 100/95 a Nejvyššího soudu z 18. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 320/96 o tom, že podání stěžovatelů nelze považovat za výzvu podle § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.

I. Výrok

Rozsudky Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994 čj. 9 C 604/92-53, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 1995 čj. 10 Co 100/95-71 a

Nahrávám...
Nahrávám...