Nález 11/1997 SbNU, sv. 7, K pojmu „tíseň“ podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, nález č. 11
I. ÚS 260/95
K pojmu „tíseň“ podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
Vzhledem k existenci Směrnic o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství a uvádějících v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány. Ústavní soud vychází z toho, že jde o darovací smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. Vynucený převod pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji v takových případech bylo třeba prokazovat.
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 30. ledna 1997 sp. zn. I. ÚS 260/95 ve věci ústavní stížnosti J.K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 12. 9. 1995 sp. zn. 20 Co 389/95 o zrušení smlouvy.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
1. Navrhovatel J.K. podal dne 20. 11. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně. Tímto rozsudkem byla zrušena ta část kupní a darovací smlouvy uzavřené mezi B.H. a J.K. před Státním notářstvím v Kolíně, reg. pod sp. zn. RI 743/67 dne 29. 9. 1967, jíž B. H. darovala J. K. pozemky v katastrálním území K. specifikované v rozsudku. Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
V odůvodnění své stížnosti navrhovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu byl dle jeho názoru vydán na základě nesprávného právního posouzení projednávané věci a nedostatečného zhodnocení důkazů. Rovněž odůvodnění jeho výrokové části je naprosto nedostatečné. Konkrétně navrhovatel vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval řadou podstatných důvodů obsažených v odvolání a místo toho pouze obsahově neurčitě odkázal na správnost rozhodnutí okresního soudu. Dále uvedl, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele, že výklad ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, provedený okresním soudem, je nepřípustně extenzivní. Okresní soud vycházel z toho, že byla uzavřena pouze smlouva kupní, neposuzoval smlouvu jako kombinaci dvou smluv, tedy smlouvy kupní a darovací v jediném právním úkonu, tak jak to vyplývá i ze záhlaví notářského zápisu. Dle názoru navrhovatele bylo možno podle tehdy platného občanského zákoníku (§ 51) uzavírat i inominátní kontrakty i smíšené smlouvy na…
