dnes je 4.10.2022

Input:

Nález 110/2003 SbNU, sv. 31, K ochraně vlastnického práva; K výkladu § 446 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 110

I. ÚS 437/02

K ochraně vlastnického práva
K výkladu § 446 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000

Imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva.

Podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) mohou být meze základních práv a svobod za podmínek stanovených v Listině upraveny pouze zákonem, přičemž při používání těchto ustanovení musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a taková ustanovení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Ústavní soud vyložil ustanovení § 446 obchodního zákoníku jako zákonnou mez ochrany vlastnického práva tam, kde je třeba upřednostnit dobrou víru nabyvatele. Ačkoliv formulace dobré víry v ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 byla koncipována velmi široce (dobrá víra nebyla dána pouze v případě, kdy by nabyvatel věděl o tom, že prodávající není v době převodu vlastnického práva vlastníkem), je při výkladu tohoto ustanovení třeba vždy šetřit podstatu a smysl vlastnického práva původního vlastníka a jeho ochrany podle čl. 11 Listiny. Takové omezení je proto současně třeba interpretovat tak, aby byla ještě vůbec šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. I. ÚS 437/02 ve věci ústavní stížnosti V. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 1. 2003 sp. zn. 32 Odo 632/2002, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 4. 2002 sp. zn. 15 Co 202/2002 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 7 C 105/96 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jíž se domáhal vydání movitých věcí.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2003 č. j. 32 Odo 632/2002-408 se ruší pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2002 č. j. 15 Co 202/2002-389 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 2002 č. j. 7 C 105/96-366 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou včas a co do formálních a obsahových náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Okresní soud v Táboře rozhodl napadeným rozsudkem o zamítnutí žaloby stěžovatele, jíž se domáhal vydání blíže specifikovaných movitých věcí po žalovaném Ing.

Nahrávám...
Nahrávám...