dnes je 4.10.2022

Input:

Nález 120/2004 SbNU, sv. 34, K povinnosti soudů respektovat dřívější rozsudky

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 34, nález č. 120

I. ÚS 647/02

K povinnosti soudů respektovat dřívější rozsudky

K dojití příslušných soudních písemností žalované straně došlo vždy, když zásilka nesla označení „Okresní úřad“ s místním označením Přerov. Tak byl doručen i předmětný rozsudek.

Závěr o nedostatku formální právní moci předmětného rozsudku je vadný, neboť je nepochybné, že písemné vyhotovení rozsudku došlo do sféry státu zastoupeného okresním úřadem.

Zjevně účelový přístup, jímž patrně měla být otevřena cesta k nerespektování dřívějšího rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování a které bylo i soudem samotným a všemi účastníky považováno za pravomocné, vykazuje znaky libovůle, ba svévole.

Vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavřené soukromoprávní smlouvy.

Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu.

Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 27. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 ve věci ústavní stížnosti J. G. a M. O. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1865/2001, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 5. 4. 2001 sp. zn. 40 Co 275/98, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově z 22. 10. 1997 sp. zn. 8 C 356/93 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95, kterými bylo ve věci určovací žaloby rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky staveb.

Výrok

I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1865/2001, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2001 sp. zn. 40 Co 275/98 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. 8 C 356/93 k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

III. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelé se domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo ve věci určovací žaloby rozhodnuto, že nejsou spoluvlastníky v rozhodnutí

Nahrávám...
Nahrávám...