dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 125/1998 SbNU, sv. 12, K otázce pasivní legitimace

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 125

II. ÚS 237/97

K otázce pasivní legitimace

Pokud žalobce vzhledem k nejednotné judikatuře, který ze dvou subjektů je pasivně legitimován, zažaluje oba v úvahu přicházející subjekty, je povinností soudu podle § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), aby nepřipustil žalobní návrh, jehož formulace pro svou nesrozumitelnost a nejasnost by se nemohla stát enunciátem rozhodnutí.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 19. října 1998 sp. zn. II. ÚS 237/97 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České obce sokolské proti rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1058/96 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 4. 1994 sp. zn. 12 Co 840/93 o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti vydat stěžovateli sokolovnu a pozemkové parcely.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá

II. Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1058/96 a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo, zaručené Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a obsažené i v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V další části svého podání, které Ústavní soud obdržel dne 7. 7. 1997, navrhovatel stručně shrnul výsledky řízení před soudy I. a II. stupně, když zároveň uvedl, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 1. 1993 č. j. 5 C 708/92-20 byl druhý vedlejší účastník (dříve žalovaný č. 2) zavázán povinností vydat stěžovateli (dříve žalobci) sokolovnu č. p. 90 se stavební p. č. 271 a pozemkové parcely č. kat. 100, 106, 107, 428 a 2245/1 v k. ú. B., okres Svitavy, vedené na LV č. 246 pro obec a k. ú. B.

V části žaloby, která směřovala proti vedlejšímu účastníkovi č. 1, byla žaloba stěžovatele okresním soudem zamítnuta. Odvolací soud rozhodl na základě odvolání druhého vedlejšího účastníka tak, že výrok soudu I. stupně změnil a žalobu i vůči vedlejšímu účastníku č. 2 zamítl. Proti takovému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, neboť mu tento postup umožňoval § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). O dovolání stěžovatele rozhodoval rozsudkem Nejvyšší soud, který dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že stížnost stěžovatele nesplňovala podmínku uvedenou v § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k doplnění podání, pokud se týká specifikace jím tvrzeného porušení práva či svobody, zaručené Ústavou a Listinou. Na základě této výzvy obdržel Ústavní soud dne 4. 8. 1997 doplněné podání, ze kterého vyplývá, že navrhovatel i nadále trvá na svém tvrzení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo, které dále upřesňuje jako porušení čl. 36 Listiny, neboť je přesvědčen, že právě tento článek ve svém obsahu zahrnuje i právo účastníka řízení na poskytnutí přiměřené soudní ochrany.

Dne 6. 10. 1998 obdržel Ústavní soud další doplnění ústavní stížnosti navrhovatele, který uvedl, že svoje podání doplňuje zejména v tom smyslu, že napadený právní názor Nejvyššího soudu není konstantní rozhodovací praxí tohoto soudu, neboť ve věci obdobné (viz

Nahrávám...
Nahrávám...