dnes je 7.12.2024

Input:

Nález 133/1998 SbNU, sv.12, K dispozitivnosti a kogentnosti právních norem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 133

II. ÚS 236/97

K dispozitivnosti a kogentnosti právních norem

Obecné soudy systematickým výkladem § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož „Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává“, nevybočily extrémně z mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu je možno chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje, s ohledem na smysl § 8 odst. 5 téhož zákona, který stanoví, že „V případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle § 13 zákona, pokud jí věc nebyla vydána“. Jinak řečeno, pokud jí zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfecta) nebo přímo v právním předpise není obsažen výčet kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost - dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř. právního řádu.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 4. listopadu 1998 sp. zn. II. ÚS 236/97 ve věci ústavní stížnosti města Jindřichův Hradec proti rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 1. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1243/96, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 13. 2. 1996 sp. zn. 8 Co 17/96 o zamítnutí návrhu na vydání pozemku.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Navrhovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1243/96. Tímto rozsudkem bylo ve vztahu k navrhovateli zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 1996 č. j. 8 Co 17/96-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 1995 č. j. 4 C 309/95-44, podle něhož měl být vedlejším účastníkem navrhovateli vydán pozemek p. č. 39/2 v k. ú. J. H.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Navrhovatel uzavřel dne 11. 3. 1992 s vedlejším účastníkem dohodu o vydání pozemku p. č. 39/2 v k. ú. J. H., která byla zaregistrována dne 7. 10. 1992. Žalobou z 29. 3. 1995 se následně domáhal jejího vydání (nikoli vyklizení) s odůvodněním, že omylem vydal pozemek, který byl v roce 1975 zastavěn stavbou školní jídelny. Soud 1. stupně své rozhodnutí opřel o § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který vyložil tak, že nelze vydat pozemek, na kterém je umístěna stavba, takže dohoda o jeho vydání, uzavřená navrhovatelem a vedlejším účastníkem, je absolutně neplatná, vedlejší účastník není jeho vlastníkem a je povinen vydat jej navrhovateli. To, že navrhovatel věděl o tom, že pozemek je zastavěný, nebylo podle rozsudku okresního soudu rozhodující, neboť mohl nakládat s majetkem jen v souladu s vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která bezplatný převod neumožňovala.

Krajský soud svým rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil a

Nahrávám...
Nahrávám...