dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 155/2000 SbNU, sv. 20, K restituci majetku, který v době výkupu byl ležící pozůstalostí

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 20, nález č. 155

II. ÚS 397/2000

K restituci majetku, který v době výkupu byl ležící pozůstalostí

Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), ve znění pozdějších předpisů, byl ve své podstatě tvrdým vyvlastňovacím zákonem, odebírajícím půdu všem, kdož nesplňovali v § 1 odst. 1 vytyčenou komunistickou zásadu, že „půda patří jen těm, kteří na ní pracují“.

Pokud bylo tzv. „výkupní“ řízení vedeno proti ležící pozůstalosti (hereditas iacens), vlastnické i dědické vztahy se řídily podle obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), který byl vydán císařským patentem č. 946/1811 ř. z. Bylo-li dědictví již odevzdáno dědicům, nutno vést toto „výkupní řízení“ s dědici.

Dědické právo není právem ryze osobním, nýbrž současně i právem majetkovým, a jako takové může být zcizitelné a může být předmětem i jiných právních jednání.

Pro určení subjektu, vůči kterému mělo být „výkupní“ řízení vedeno, je také směrodatné ustanovení § 1278 o. z. o., že v případě prodeje dědictví je prodavačem osoba, která dědictví přijala nebo které dědictví alespoň připadlo. Pro správné posouzení věci je zde rovněž rozhodující § 537 o. z. o., který říká, že přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i předtím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva, jestli mu jinak ještě nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. října 2000 sp. zn. II. ÚS 397/2000 ve věci ústavní stížnosti J. S. a J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 2. 2000 sp. zn. 45 Ca 203/99, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, z 8. 10. 1999 č. j. PÚ 444/91, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitostí.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000 č. j. 45 Ca 203/99-19 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 8. 10. 1999 č. j. PÚ 444/91 se zrušují.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že rozhodnutími Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000 č. j. 45 Ca 203/99-19 a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 8. 10. 1999 č. j. PÚ 444/91 bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) tím, že přezkumným soudem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že nejsou vlastnicemi v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Jak uvádějí dále, původní vlastnicí všech pozemků byla paní B. S., rozená H., nar. 12. 2. 1871, která zemřela dne 16. 5. 1948 se zanecháním závěti. Na základě této závěti ustanovila zůstavitelka jako dědice svého majetku nevlastní děti (děti své sestry B. S.), a to A. K., nar. 5. 7. 1890, 1/3 ideální, V. S., nar. 4. 2. 1895, 1/3 ideální, a děti svého nevlastního syna J. S., V. S. a B. V., každému 1/9 ideální.

Dne 7. 10. 1949 vyhotovil Okresní soud civilní Praha-západ odevzdací listinu sp. zn. D IV 477/49. Tato odevzdací listina byla pak doplněna usnesením Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 1967 sp. zn. 5 D

Nahrávám...
Nahrávám...