dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 158/2000 SbNU, sv. 20, K výkladu a aplikaci § 70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 20, nález č. 158

II. ÚS 70/2000

K výkladu a aplikaci § 70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

Podle § 70 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se částečný invalidní důchod přiznaný před 1. 1. 1996 považuje za důchod podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31. 12. 1995.

Z § 56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění plyne, že v případě změny skutečností rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu se postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez ohledu na prospěch [písm. b)], či neprospěch [písm. c)] toho, kdo příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral.

Obecné soudy nemohly přihlížet ke skutečnostem, které ve věci aplikovaný zákon o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom uvedený zákon ani prováděcí předpisy k němu (vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb. a vyhlášky č. 302/1997 Sb.) nenabízejí žádné ustanovení umožňující zmírnění tvrdostí, k nimž by v důsledku aplikace tohoto zákona mohlo dojít. Z tohoto hlediska nelze postup obecných soudů kvalifikovat jako nezákonný, tím spíše jako neústavní.

Namítanému porušení Listiny základních práv a svobod v jejím čl. 10 odst. 1 a v čl. 29 odst. 2, které zaručují právo na lidskou důstojnost a na zvláštní ochranu osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích, nelze přisvědčit, neboť napadené rozhodnutí obecného soudu, pociťované stěžovatelem jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do důstojnosti člověka, jestliže vychází ze skutkových zjištění odpovídajících realitě a jejich právnímu posouzení. Proto odnětí částečného invalidního důchodu, mělo-li oporu ve skutkových okolnostech zjištěných v příslušných řízeních předcházejících napadenému rozhodnutí, nemůže samo o sobě znamenat zásah do práva na ochranu důstojnosti člověka. Stejně tak se žádným, zejména ne negativním způsobem neprojevilo z hlediska zvláštní ochrany stěžovatele v pracovních vztazích, o přípravě k povolání nemluvě.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. listopadu 2000 sp. zn. II. ÚS 70/2000 ve věci ústavní stížnosti E. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 4. 11. 1999 sp. zn. 2 Cao 186/99, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně z 20. 5. 1999 sp. zn. 31 Ca 163/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze z 11. 5. 1998 č. j. 521121069 o odejmutí částečného invalidního důchodu.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Dne 3. 2. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 26. 1. 2000, jímž stěžovatel E. R., zastoupený JUDr. I. I., brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999 č. j. 2 Cao 186/99-28.

Aniž by musel splnit podmínku vyčerpání posledního procesního prostředku podáním dovolání, stěžovatel tak přesto učinil.

Šlo o to, že v posuzované věci podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Stěžovatel rovněž nejpozději před vyhlášením

Nahrávám...
Nahrávám...