Nález 192/2004 SbNU, sv. 35, K záměru zákonodárce umožnit restitučními zákony nápravu pouze některých křivd; K neúplnému zjištění skutkového stavu obecnými soudy

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, nález č. 192

III. ÚS 107/04

K záměru zákonodárce umožnit restitučními zákony nápravu pouze některých křivd
K neúplnému zjištění skutkového stavu obecnými soudy

Z hlediska procesního pokládá Ústavní soud za základní nedostatek řízení v této věci, že obecné soudy si neopatřily pro svá rozhodnutí dostatek věrohodných a relevantních skutkových podkladů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že sporné občanské soudní řízení je převážně ovládáno zásadou projednací, v němž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení a na nich též zásadně leží iniciativa při shromažďování důkazů. Přesto je všeobecně uznáváno, že česká právní úprava občanského soudního řízení ani ve sporném řízení neopouští zásadu materiální pravdy, jejíž dodržování je předpokladem pro dosažení účelu soudního řízení, totiž zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení [§ 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že „Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.“. Soud je povinen v konkrétních souvislostech poučit účastníky při jednání o neúplnosti jejich tvrzení a nedostatečnosti jejich důkazů (§ 118a o. s. ř.). Zejména soud nesmí připustit, aby přesouval břemeno tvrzení a důkazní břemeno na účastníka sporu, který takovými břemeny není zatížen. V posuzovaném případě byly tyto zásady porušeny, takže zjištěný skutkový stav vykazuje deficity neopravňující dojít k přesvědčivému závěru o správnosti soudních rozhodnutí.

V českém právním systému neplatí tzv. zákonná teorie průvodní, vyžadující, aby určitá skutečnost byla prokázána právě jen určitým druhem důkazu. Naopak podle § 125 o. s. ř. platí obecná zásada, že „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci“.

V restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, v době totalitního systému, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná.

Ústavní soud si je vědom toho, že v některých případech docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudů v období od května 1945 do 25. února 1948 k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny. Restituční zákonodárství vydávané po roce 1989 si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. Posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době velmi obtížné až nemožné.

Právní jistota vyžaduje, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá…