dnes je 9.12.2022

Input:

Nález 20/2002 SbNU, sv. 25, K nesprávnému poučení soudu o lhůtě, v níž je možno podat dovolání

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 20

II. ÚS 618/01

K nesprávnému poučení soudu o lhůtě, v níž je možno podat dovolání

Otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, je v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Jestliže dovolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že účastníkovi řízení bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání odmítl jako opožděné, aniž došlo k jeho meritornímu projednání, odňal tím soud účastníkovi jeho právo na soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), a porušil tak jeho základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž dovolací soud nedostál své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky (povinnost soudů poskytnout zákonem stanoveným způsobem ochranu právům).

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 20. února 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2001 sp. zn. 25 Cdo 980/2001, jímž bylo z důvodu opožděnosti odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 1. 2001 sp. zn. 18 Co 535/2000.

I. Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001 č. j. 25 Cdo 980/2001-42 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001 č. j. 25 Cdo 980/2001-42, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001 č. j. 18 Co 535/2000-26 s odůvodněním, že dovolání bylo podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí dále dovolací soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že zástupci žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) i zástupci žalované byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001 č. j. 18 Co 535/2000-26 doručen dne 14. 2. 2001 (středa) a téhož dne tedy nabyl právní moci, takže lhůta k podání dovolání uplynula dnem 14. 3. 2001 (středa). Dovolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 4. 2001.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí sice správně aplikoval závěrečná ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., ale nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu poučení, kterého se

Nahrávám...
Nahrávám...