dnes je 5.10.2024

Input:

Nález 33/1999 SbNU, sv.13, K proporcionalitě mezi ochranou svědka v trestním řízení a zásadou spravedlivého procesu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 33

III. ÚS 210/98

K proporcionalitě mezi ochranou svědka v trestním řízení a zásadou spravedlivého procesu

Ústavní soud si je vědom závažnosti problematiky, kterou přináší institut anonymního svědka, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé, konkrétněji, neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci.

Již v nálezu vyhlášeném pod č. 214/1994 Sb. Ústavní soud konstatoval, že tuto kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen zásadou proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základních práv, s tím ovšem, že tam, kde zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat zásah do dotčeného práva druhého.

Podle přesvědčení Ústavního soudu požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 trestního řádu).

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 3. března 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98 ve věci ústavní stížnosti H. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 3. 1998 sp. zn. 4 To 103/98 o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o odsouzení pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon“)], a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona] napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998 č. j. 4 To 103/98-103 a tvrdil, že tímto rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem jako orgán veřejné moci porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy ústavně zaručené základní právo plynoucí z ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zákona č. 1/1993 Sb.); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecný soud druhého stupně (obdobně jako obecný soud prvního stupně a policejní orgány činné v přípravném řízení) v jeho trestní věci vyslýchaly jej usvědčující svědky (J. Ch. a J. N.) pod utajením [§ 55 odst. 2 trestního řádu (dále jen „tr.ř.“)], ačkoli pro takový postup podmínky stanovené zákonem nebyly splněny. Tímto procesním postupem ztížily orgány veřejné moci jeho obhajobu nad rámec stanovený zákonem, a proto - též s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci van Mechelen a spol. versus Nizozemí a další) - navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský

Nahrávám...
Nahrávám...