dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 37/2003 SbNU, sv. 29, K dokazování v trestním řízení; K právu obžalovaného (obviněného) klást svědkům otázky

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 37

II. ÚS 662/01

K dokazování v trestním řízení
K právu obžalovaného (obviněného) klást svědkům otázky

Výčet překážek bránících výslechu svědka zákon uvádí taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. S ohledem na výjimečné okolnosti případu by bylo možné dospět k závěru, že použití extenzivní interpretace těchto zákonných překážek je opodstatněné, ovšem za předpokladu, že výslech příslušného klíčového svědka v přípravném řízení byl řádně proveden.

V posuzovaném případě byl hlavní svědek obžaloby v přípravném řízení sice vyslechnut, o termínu konání jeho výslechu však nebyl právní zástupce stěžovatele řádně vyrozuměn, a proto se jej nezúčastnil. Při hlavním líčení byla výpověď svědka pouze přečtena. Stěžovateli či jeho právnímu zástupci tedy nebyla v průběhu trestního řízení ani jednou dána možnost klást klíčovému svědku obžaloby jakékoli otázky. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytčené procesní vady nezohlednil. Právní posouzení, že jednáním stěžovatele došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, opřel o důkaz svědeckou výpovědí, jehož provedení je ovšem v rozporu s minimálními právy obhajoby podle ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. II. ÚS 662/01 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 5. 2000 sp. zn. 5 To 48/2000, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z 10. 12. 1999 sp. zn. 2 T 31/98, kterým byl stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista uznán vinným trestným činem loupeže a byl mu uložen trest odnětí svobody.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2000 č. j. 5 To 48/2000-519 se zrušuje.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. V době podání ústavní stížnosti bylo toto rozhodnutí doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele, nikoli však stěžovateli. Ústavní soud proto vyzval Okresní soud v Ústí nad Labem, aby doložil jeho doručení. V přípisu ze dne 27. 3. 2002 Okresní soud v Ústí nad Labem uvedl, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo stěžovateli doručeno dne 27. 3. 2002. Výše zmíněná procesní vada tak byla tímto krokem odstraněna a lhůta k podání ústavní stížnosti je v daném případě zachována.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v řízení postupovaly v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1, 4, 5, 12 a 13 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2001, (dále též „TŘ“) a § 31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen „TZ“), čímž došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Nahrávám...
Nahrávám...