dnes je 1.12.2022

Input:

Nález 62/2002 SbNU, sv. 26, K promlčení práva oprávněné osoby na vydání věci (podstatně zhodnocené stavby) podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, nález č. 62

I. ÚS 468/2000

K promlčení práva oprávněné osoby na vydání věci (podstatně zhodnocené stavby) podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů

Z ustanovení § 10 odst. 3 věty druhé zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona plyne pro povinnou osobu povinnost uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc (tj. stavbu, která byla podstatně zhodnocena) ve lhůtě 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem. Jestliže tato výše zhodnocení byla oprávněné osobě oznámena přípisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6. 12. 1995 (s datem doručení 12. 12. 1995) č. j. 702113/25088/RES/95/240, bylo by nelogické a proti smyslu restitučního zákona, kdyby nárok na vydání věci (resp. na uzavření dohody o vydání věci) zanikl v důsledku promlčení ještě předtím, než povinné osobě vůbec započala plynout lhůta k plnění. Podáním restituční žaloby před okamžikem oznámení výše zhodnocení by se oprávněná osoba vystavovala nebezpečí jejího zamítnutí jako žaloby předčasné. Přiznává-li ustanovení § 10 odst. 3 věty prvé oprávněné osobě právo volby (tj. zda si zvolí náhradu podle § 14 odst. 1 uvedeného zákona nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti), musí být její volba ze dvou možností založena až na základě znalosti výše zhodnocení příslušné stavby; v případě vydání stavby jí totiž vzniká povinnost tuto výši zhodnocení (tj. rozdíl mezi cenou stavby a náhradou podle § 14 odst. 1) uhradit. Ve světle uvedených skutečností nelze přesvědčivě dospět k závěru obecných soudů, že právo na vydání věci je promlčeno.

Ústavní soud se nedomnívá, že by otázka výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se týká ústavní stížnost, byla soudní praxí řešena zcela jednoznačně a ustáleným způsobem, jak tvrdí Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2001 č. j. 28 Cdo 3002/2000-142. Svědčí o tom kupříkladu rozsudek vydaný týmž soudem dne 31. 8. 2000 sp. zn. 23 Cdo 1510/99, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor neslučitelný se závěrem, k němuž obecné soudy v souzené věci dospěly.

V případech, kdy existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu takové právní úpravy. Tímto účelem je v případě zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepochybně snaha státu o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám v období let 1948 - 1989. Zmíněný účel měly mít obecné soudy na zřeteli, neboť za existence rozdílné výkladové praxe soudů a v důsledku toho snížené právní jistoty subjektů oprávněných podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo žádoucí dbát zvýšenou měrou o to, aby oprávněné osobě nevznikla křivda další.

Ústavní soud se v posuzované

Nahrávám...
Nahrávám...