dnes je 10.12.2022

Input:

Nález 76/2004 SbNU, sv. 33, K právu na zákonného soudce

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 76

IV. ÚS 307/03

K právu na zákonného soudce

Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.

Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu)* ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 ve věci ústavní stížnosti K. P. a J. R. proti usnesení Městského soudu v Praze z 18. 3. 2003 sp. zn. 61 To 57/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20. 9. 2002 sp. zn. 3 T 82/2002, kterým byl K. P. uznán vinným z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací a J. R. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 sp. zn. 61 To 57/2003 se zrušuje.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 61 To 57/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2002 č. j. 3 T 82/2002-101, kterým byl K. P. uznán vinným z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin a J. R. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a do jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka proti obsazení senátu odvolacího soudu, neboť při veřejném zasedání konaném 26. 2. 2003 jednal senát ve složení JUDr. J. K. - předsedkyně a soudkyně JUDr. M. N. a JUDr. M. S. a při následném veřejném zasedání dne 18. 3. 2003 jednal a rozhodoval senát ve složení JUDr. J. K. - předsedkyně a soudkyně JUDr. M. N. a JUDr. J. Ť.

Nahrávám...
Nahrávám...