Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. 26 Cdo 2323/2016

17.2.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.9.3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. 26 Cdo 2323/2016

Mgr. Adriana Kvítková, Mgr. Alexandra Javoreková

V poměrech právní úpravy účinné od 31. prosince 2013 a stejně tak i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 se vlastník jednotky nemůže u soudu úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti. Třetí část seriálu na téma judikátů jsme věnovali právě možnosti vlastníka domáhat se konání shromáždění vlastníků.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017 řeší možnost vlastníka jednotky domáhat se u soudu žalobou na splnění povinnosti po společenství vlastníků, aby konalo shromáždění vlastníků k projednání konkrétní (vlastníkem požadované) věci. Za předchozí právní úpravy, kterou představoval zejména zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů - dále jen „ZOVB”), mohlo být shromáždění vlastníků svoláno z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu hlasů. Žádnou jinou možnost ke svolání shromáždění ZOVB nedával. Pouze v případě, že svolané shromáždění z nějakého důvodu nerozhodlo o předložené záležitosti, rozhodl o záležitosti na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud (dle ust. § 11 odst. 3 věta druhá ZOVB). Soud pak uvedeným způsobem mohl rozhodnout také v případě, že se shromáždění vlastníků jednotek v přiměřené době nesešlo, ačkoliv vlastník jednotky o jeho svolání požádal.

Občanský zákoník upravuje výše uvedenou otázku obdobně, kdy ve svém ust. § 1207 NOZ stanoví, že primárně shromáždění svolává statutární orgán tak, aby se konalo alespoň jednou ročně. Statutární orgán dále svolá shromáždění i z podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů, nejméně však dvou z nich. Pokud tak statutární orgán z podnětu příslušných vlastníků neučiní, mohou tito vlastníci svolat shromáždění sami, na náklady společenství. Shodně, jako dle ZOVB pak může vlastník, je-li pro to důležitý důvod, navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se.

V obou případech (za staré i nové právní úpravy) se tedy vlastník jednotky nemůže u soudu domáhat toho, aby soud uložil společenství vlastníků povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti, ale musí postupovat, jak bylo popsáno výše (tzn. obejít příp. další vlastníky jednotek tak, aby měli společně více než čtvrtinu hlasů a dát podnět statutárnímu orgánu apod.). Pokud by se pak shromáždění v přiměřené době nesešlo nebo nerozhodlo o předložené záležitosti, vlastník jednotky může podat návrh soudu, aby o záležitosti rozhodl.

Text celého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. 26 Cdo 2323/2016

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce BYTOVÉHO DRUŽSTVA - Jižní svahy, se sídlem v Ostravě – Svinově, J. Kainara 904, IČO: 25892495, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova 1015/55, proti žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č.p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560, IČO: 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dukelských hrdinů 406/23, o uložení povinností konat shromáždění vlastníků jednotek, předložit vyúčtování, stanovit nedoplatky a přeplatky a podat návrh katastrálnímu úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 131/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014-261, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014-261, pokud jím byl v zamítavém výroku IV. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009-228, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014-261, pokud jím byl v zamítavých výrocích I. až III. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009-228, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (vlastník několika jednotek v „budově, postavené na pozemku parcelní č. 568, v katastrálním území B. V., obec M., část obce M.”– dále jen „předmětný dům”, resp. „dům”) se změněnou žalobou především domáhal, aby žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č.p. 560 (dále též jen „Společenství”) byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků jednotek, které projedná vyúčtování tam uvedených nákladů a stanoví nedoplatky a přeplatky z něj vyplývající ve vztahu k jednotlivým (bytovým) jednotkám nacházejícím se v předmětném domě (dále jen „první část žaloby”). Tuto část žaloby odůvodnil zejména tvrzením, že výbor Společenství, jež vzniklo v domě a jehož je členem, mu upírá právo předložit shromáždění vlastníků jednotek zmíněné vyúčtování, které nezbytně potřebuje pro „vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení”, jež získali na jeho úkor vlastníci jednotek (jejich právní nástupci), kteří se – na rozdíl od něj – odmítli podílet na nákladech spojených s rekonstrukcí domu provedenou v roce 2003 společností Remostav, spol. s r. o., ve sdružení se SUR, společností pro místní rozvoj, a. s. Dále se domáhal, aby Společenství byla uložena povinnost podat k věcně a místně příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na změnu údajů katastru nemovitostí tak, aby příslušný katastrální zápis odpovídal tam specifikovanému kolaudačnímu rozhodnutí (dále jen „Kolaudační rozhodnutí” a „druhá část žaloby”). Tuto část žaloby odůvodnil konstatováním, že Společenství nesplnilo ohlašovací povinnost, jíž mu ukládá ustanovení § 10 zákona č. 344/1992 Sb., neboť v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory (nebytové jednotky), ačkoli podle Kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek).

Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009-228, výroky I. až III. zamítl první část žaloby a výrokem IV. zamítl druhou část žaloby; výrokem V. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014-261, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích I. až IV. (dále též jen „potvrzující výrok”) a změnil ho v nákladovém výroku V. ohledně výše náhrady nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Ve vztahu k první části žaloby soudy obou stupňů předně dovodily, že společenství vlastníků jednotek nelze soudním rozhodnutím uložit povinnost konat shromáždění vlastníků. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo povinností statutárního orgánu (zde výboru) svolat shromáždění též v případě, že o to požádali vlastníci jednotek, kteří mají alespoň čtvrtinu všech hlasů (§ 11 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon o vlastnictví bytů”). Jestliže tak statutární orgán neučinil, byli tito vlastníci oprávněni svolat shromáždění sami; jiný postup zákon o vlastnictví bytů neumožňoval. Odvolací soud uvedenému právnímu názoru přisvědčil a v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 dodal, že zakotvuje (v ustanovení § 1207 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „občanský zákoník”, resp. „o. z.”) možnost, aby kvalifikovaná menšina vlastníků jednotek svolala sama shromáždění (na náklad společenství). V návaznosti na to zdůraznil, že není-li soud oprávněn uložit společenství povinnost konat shromáždění vlastníků, pak nemůže ani zasahovat do programu jeho zasedání, natož určovat, jaké otázky má shromáždění rozhodnout. Pouze v případě, že shromáždění byla řádně předložena záležitost, o níž nebylo rozhodnuto (pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se), může se vlastník jednotky obrátit na soud s žádostí, aby o záležitosti rozhodl, je-li pro to důležitý důvod (§ 1209 odst. 2 o. z.); takovou „žádost” však žalobce neuplatnil. Ve vztahu k druhé části žaloby odvolací soud zejména podotkl, že okolnost, že v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory (nebytové jednotky), ačkoli podle Kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek), nepředstavuje „změnu”, jež by zakládala ohlašovací povinnost Společenství vůči katastrálnímu úřadu. S odkazem na ustanovení § 1167 o. z. pak konstatoval, že byly-li (bytové) jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka), nelze v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 již prohlásit prohlášení vlastníka za neplatné. Případné vady prohlášení může soud odstranit na základě odpovídajícího návrhu (jejž však žalobce v daném řízení neučinil) pouze postupem podle § 1168 odst. 2 (správně odst. 1 věty druhé) o. z., a nikoli tím, že společenství uloží povinnost ohlásit katastrálnímu úřadu změnu údajů katastru nemovitostí, aniž bylo prohlášení vlastníka (jemuž koresponduje příslušný katastrální zápis) účinně (tj. zákonem stanoveným způsobem) změněno. Za tohoto stavu soudy obou stupňů žalobu v celém rozsahu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.”), a odůvodnil konstatováním, že posléze nastolené hmotněprávní otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. S poukazem na tam obsáhle popsané okolnosti nejprve zpochybnil správnost právního názoru, že soudním rozhodnutím nelze společenství vlastníků jednotek uložit povinnost konat shromáždění vlastníků. V této souvislosti zdůraznil, že zákon jednoznačně hovoří o povinnosti společenství „konat” shromáždění. Jestliže tedy společenství uvedenou povinnost neplní, je zcela namístě připustit možnost „vymáhat tuto povinnost soudním rozhodnutím”; jinak by se totiž dotčený vlastník jednotky ocitl v postavení, v němž by mohl jen bezmocně přihlížet porušování zákona, aniž by měl k dispozici jakýkoli prostředek právní ochrany, jímž by docílil projednání záležitosti, o níž má rozhodovat shromáždění vlastníků jednotek. Podle jeho názoru neobstojí ani závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 1168 odst. 2 o. z. Zde nejprve namítl, že žalobu podával již v roce 2007, kdy ustanovení § 1168 o. z. nebylo součástí tehdejšího právního řádu. Vzápětí však rovněž zdůraznil, že může-li soud postupem podle citovaného ustanovení odstranit vady prohlášení vlastníka za předpokladu, že nebyly odstraněny společným prohlášením dotčených vlastníků jednotek, pak „takový stav právě nastal”, jelikož „sama neexistence řádného prohlášení vlastníka… je totiž takovou právní vadou”. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.” (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání především nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává též proti „výroku o náhradě nákladů řízení”. Ve vztahu k uvedenému výroku – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – však neuvedl, v čem spatřuje