dnes je 19.4.2024

Input:

Společně sdílené energetické služby v SVJ

10.10.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.6.5
Společně sdílené energetické služby v SVJ

Ing. Jiří Skuhra, CSc.

Rozlišení zúčastněných subjektů

Problematika zabezpečení tepelné energie (pojem údajně v ČR zahrnuje teplo a chlad) ve službách spojených s bydlením se týká tří subjektů.

V ČR v hierarchii dodavatel tepla – odběratel tepla (zákazník) – konečný spotřebitel je výchozím pojmem množství, zpravidla zjištěné měřením dodávky u zákazníka a v konečném užití dílčí měření, které neodráží skutečnou spotřeba tepla, ale kvantifikuje podíl na ceně dodávky tepla. Ostatně problémové rozhraní je vyjádřeno odlišným označením pojmů – dodavatel tepla, resp. teplé vody, odběratel těchto komodit (tzv. zákazník v dodavatelsko-odběratelském vztahu – poskytovatel služby v domě) a uživatel tepla a teplé vody v domě (konečný spotřebitel – příjemce služby). Nazíráno optikou těchto tří subjektů je zřejmé, že v jejich oblastech působnosti shledáváme různé názvosloví, kdy stejný pojem má různý denotát a koncept. A pak je tu ještě jeden problém, kdy k posouzení ustanovení právních předpisů ČR v porovnání s unijním právem si osobují kompetentnost různí specialisté z různých oborů. Stejné slovní označení pojmu (přeloženého zpravidla bez odborného zdůvodnění) může být i jinak definičně vymezeno, mít jiný rozsah, než mu přisuzuje český interpretátor. S tímto průvodním jevem se setkáváme vždy, kdy dochází ke změnám v domácích či v evropských předpisech.

Dodavatelem je poskytovatel tepelné energie podle licence nebo koncese (domovní kotelna) nebo distributor tepelné energie provozující rozvody tepelné energie podle licence.

Odběratelem (zákazníkem) v teplárenství je osoba, která nakupuje tepelnou energii pro její konečné využití a odebírá nakoupenou tepelnou energii odběrným tepelným zařízením, které je přímo připojeno k rozvodnému tepelnému zařízení nebo zdroji tepelné energie.

Spotřebitelem (konečným uživatelem, vlastníkem jednotky) se označuje subjekt, který pro vlastní konečnou potřebu využívá vytápění, chlazení a teplou vodu v bytových budovách s více bytovými jednotkami nebo ve víceúčelových budovách, které jsou zásobeny z ústředního zdroje. Současně spotřebitelé (koneční uživatelé) nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie.

Právní předpisy ČR

Problematika měření a vyúčtování dodávky tepelné energie a rozúčtování nákladů na teplo je v současné době roztříštěna do tří právních předpisů.

1. Energetický zákon č. 458/2000 Sb. představuje základní právní úpravu pro fungování subjektů v teplárenství, zejména pak upravuje práva a povinnosti pro držitele licence na výrobu a rozvod tepelné energie ve vztahu k jejich odběratelům. Úprava dále stanoví práva a povinnosti odběratele tepelné energie včetně vymezení smluvního typu v podobě smlouvy o dodávce tepelné energie a její základní obsahové náležitosti. Dále, ve vztahu k energetickým službám, upravuje měření a vyúčtování dodávek tepla pro zákazníky, jejichž odběrné tepelné zařízení je přímo připojeno k rozvodnému tepelnému zařízení. Právní úprava regulující teplárenství podle ustanovení zákona se realizuje prostřednictvím vyhlášek vydaných na základě zmocnění zákona; významnou roli v oceňování tepla mají cenová rozhodnutí energetického regulačního úřadu. Zákon se nezabývá právy a povinnostmi konečného spotřebitele, kterým je fyzická či právnická osoba, která dodanou tepelnou energii pouze spotřebovává (bez smluvního vztahu s dodavatelem tepelné energie).

Komplexnější změny v energetickém právu ČR lze očekávat v perspektivě jednoho roku až dvou let, kdy má být realizován záměr schválení nového energetického zákona, jehož věcný záměr je již k dispozici. Současná právní úprava obsažená v energetickém zákoně se, až na výjimky, nevztahuje na dodávky tepelné energie konečným uživatelům, tedy fyzickým osobám. Dodávky tepelné energie probíhají mezi dodavatelem tepelné energie a odběratelem tepelné energie, odběratelem je přitom buď distributor tepelné energie, nebo zákazník (§ 2 odst. 2 písm. c) bod 5. zákona). Zákazníkem však ve většině případů není konečný uživatel tepelné energie, tedy vlastník nebo nájemník bytu nebo nebytového prostoru v bytovém domě, nýbrž typicky společenství vlastníků jednotek nebo bytové družstvo, která mají právní subjektivitu a nakupují tepelnou energii pro její konečné využití a odebírají nakoupenou tepelnou energii odběrným tepelným zařízením, které je přímo připojeno k rozvodnému tepelnému zařízení nebo zdroji tepelné energie (§ 2 odst. 2 písm. c) bod 4. ZHE). Bude zváženo doplnění oblasti konečného uživatele do nového energetického zákona tak, aby v energetickém zákoně byl postihnut celý proces od výroby tepelné energie až po její konečné užití. Zahrnutí konečného uživatele do schématu nového energetického trhu, konkrétně teplárenství, dává možnost lepší kontroly způsobu rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody, a tím i ochrany práv konečného uživatele.

Pokud bude zahrnuta oblast rozúčtování tepelné energie mezi konečné uživatele do nového energetického zákona, bude třeba stanovit zároveň pravidla a odpovědnosti pro rozúčtování a s tím spojené určení odpovědného kontrolního orgánu. Zvažuje se, že tímto kontrolním orgánem bude znovu Státní energetická inspekce (jak tomu bylo před rokem 2000) nebo Energetický regulační úřad.

2. Zákon o hospodaření energií č. 406/2000 Sb. upravuje způsob nakládání s energií, mj. v konečném užití tepla a teplé vody uvádí povinnost instalace přístrojů registrujících dodávku tepla pro vytápění a dodávku teplé vody novelou zákona č. 138/2012 Sb. Podzákonnými normami zákona jsou vyhlášky v gesci ministerstva průmyslu a obchodu. Poslední novelou zákona č. 3/2020 Sb. byl otevřen prostor pro změnu vyhlášky č. 194/2007 S., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. Např. v § 7 odst. 8 ZHE již není, bohužel, stanovena povinnost uvádět měrné ukazatele tepla pro vytápění, chlazení a přípravu teplé vody (viz návrh na zrušení § 5 vyhlášky č. 194/2007 Sb.). V rámci problematiky snižování energetické náročnosti budov (§ 7 ZHE a průkazu energetické náročnosti (§ 7a) byl okruh adresátů povinností rozšířen vedle vlastníků budov a SVJ i na správce tam, kde společenství vlastníků nevzniklo. V rámci jednotek k měření tepla byl novelou zákona preferován 1 kWh namísto 1 GJ, třebaže GJ je základní měrnou jednotkou tepla podle mezinárodní klasifikace jednotek SI.

V současné době se připravují novely právních předpisů, které by měly transponovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU ze dne 25. října 2012, o energetické účinnosti. Již nyní je podle sdělení MPO zřejmé, že transpoziční termín (25. října 2020) nebude naplněn. Jako první pravděpodobně zahájí legislativní proces novela zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších právních předpisů, kam budou mimo jiné transponovány požadavky na dálkové odečty měřicích zařízení a přístrojů registrující dodávku tepelné energie u konečných spotřebitelů. Požadavky na dálkové odečty u konečných zákazníků musejí být transponovány do zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů. Ovšem nelze odhadovat, "do jaké novely" se tento požadavek transponuje. Zároveň nelze odhadnout délku legislativního procesu, proto nelze přesně určit, kdy požadavky budou účinné v národní právní úpravě. V případě optimálního průběhu by to mělo být v polovině roku 2021.

Na novely těchto předpisů řešící povinnosti technického charakteru, budou navazovat novely předpisů z oblasti vyúčtování/rozúčtování, které jsou však v gesci jiných orgánů státní správy, a proto chybí bližší informace o gesci příslušného právního předpisů a harmonogramu změn.

3. Rozúčtování nákladů dodávek tepelné energie konečným uživatelům upravuje v současné době zákon o službách č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění zákona č. 104/2015 Sb., a prováděcí předpis ministerstva pro místní rozvoj k tomuto zákonu, vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům. Zmocnění pro stanovení závazných pravidel pro rozúčtování tepla k vytápění a k poskytování teplé vody bylo svěřeno energetickým zákonem do gesce ministerstva pro místní rozvoj od roku 2001 (vyhláškou č. 372/2001 Sb.). Po vydání zákona o službách byla vydána vyhláška s pravidly rozúčtování určena jako podzákonná norma k zákonu o službách (vyhláška č. 269/2015 Sb. s dílčími změnami, které by byly odborně a věcně ospravedlnitelnými). Funkcí kontrolního orgánu k dodržování těchto pravidel nebyl nikdo určen; navíc MMR ve druhé dekádě své působnosti v této oblasti rezignovalo alespoň na odbornou podporu vydáním stanovisek v případě sporu mezi poskytovateli a příjemci služeb. Nově by měla být působnost v oblasti energetických služeb ministerstvu pro místní rozvoj odejmuta.

Ocenění služby

Jedním z hlavních předmětů právní úpravy společně sdílených energetických služeb spojených s bydlením je rozvrh nákladů vlastníka objektu (poskytovatele služby) za dodávku tepla k vytápění a teplé vody v bytovém nebo polyfunkčním domě mezi konečné spotřebitele – uživatele bytů a nebytových prostorů (příjemce služeb).

Předmětem posouzení je kvantifikovat užití tepla k vytápění a ohřevu teplé vody zástupným způsobem – podílem na úhradě za dodávku tepla k vytápění a ocenění tepla k ohřevu vody. U vytápění nejde o absolutizaci nebo posouzení pouze jednoho z tepelných zisků v bytě prostřednictvím jednostranného použití náměru technických pomůcek umístěných např. na otopném tělese nebo ve vytápěném prostoru, ale o vyjádření finančního podílu příjemce služby na účtované ceně dodávky tepla do objektu. Postup, jak budou dodávky tepla a teplé užitkové vody hodnoceny, je předem smluvně dohodnut mezi dodavatelem komodity a jejím příjemcem. Rozsah dodávky do objektu je právně a účetně objektivně vyjádřen pomocí tzv. fakturačních měřidel, která u energetických služeb kvantifikují množství tepla a teplé užitkové vody pomocí fyzikálních veličin. Z daňových dokladů nebo výpočtem je oceněna dodávka. Ve finančním vyjádření jde o náklad poskytovatele služeb, který byl vynaložen v souvislosti se zabezpečením komfortnosti užívaného prostoru v objektu. V ústředně vytápěném prostoru však hodnota tzv. dílku, resp. korigovaného dílku, resp. spotřebního čísla (hodnoty) nebo jiného parametru (např. denostupně), je pouze aproximativně stanovenou veličinou pro poměrové (dílčí) vyjádření podílu jedné složky z ceny dodávky tepla, a to jen v kontextu všech zjištění uvnitř zúčtovací jednotky. Je pochopitelné, že použití těchto pomůcek má svá úskalí zejména v provozní fázi jejich nasazení, a proto je nutno s jejich zjištěními obezřetně zacházet. Uplatňovaná zásada, aby vyúčtování bylo založeno na tzv. skutečné spotřebě nebo na odečtech indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění, by neměla být chápána tak, že vyúčtování musí být založeno výhradně na odečtech z instalovaných pomůcek. V budovách s více bytovými jednotkami a ve víceúčelových budovách existují skutečně dobré a objektivní důvody pro nerozdělování nákladů výhradně na základě takových odečtů nebo na jejich podílu, alespoň pokud jde o vytápění a chlazení prostorů.

Soulad s unijním právem

V současnosti jsme svědky určitého "vzrušení" v souvislosti s nedávnými změnami v unijním právu a s jejich možným dopadem do domácího prostředí. Přitom se nic zvláštního a podstatného nestalo se schválením dílčích změn v evropských směrnicích. Jde o směrnice o energetické náročnosti budov – 2010/31/EU a energetické účinnosti 2012/27 EU1 + 2018/844 a 2018/20022 (kterými se mění obě předchozí směrnice). Historicky jsme ostatně byli svědky vícero právních aktů v unijním právu. Rada EU přijala řadu doporučení a prohlášení s věcnou problematikou vytápění – doporučení Rady č. 76/493/EEC ze 4. května 1976 k racionalizaci užití energie v otopných systémech stávajících budov, doporučení Rady č. 77/712/EEC z 25. října 1977 k regulaci vytápění, přípravě teplé užitkové vody a měření tepla v nových budovách, prohlášení Rady z 9. června 1980 týkající se nových směrů Společenství zaměřených do oblasti úspor energie a prohlášení Rady z 15. ledna 1985 ke zdokonalení úsporných programů v členských státech. Odraz v zákonech ČR našla po vstupu do EU směrnice 2002/91/EC Energy performance of buildings – Energetická náročnost budov, která byla jedním z podkladů pro novelizaci zákona č. 406/2000 Sb. a následně i směrnice 2006/32/ES o energetické účinnosti a o energetických službách, nahrazující směrnici s obdobným zaměřením – 93/76/EHS. Od tohoto období se vedou nesmiřitelné diskuse o tom, do jaké míry jsou české právní předpisy konformní s evropským právem, a nic se na těchto diskusích nezměnilo ani po vydání dvou výše zmíněných směrnic a jejich novel.

Evropské názvosloví

Ve vztahu k energetickým službám v širším pojetí (nacházejícím odraz v energetické náročnosti budov) a službám v užším pojetí (v souvislosti s energetickou účinností v budově) dochází konečně k jednoznačnému vymezení některých pojmů. Směrnice o energetické účinnosti mj. objasňuje, že by se práva týkající se vyúčtování a informací o vyúčtování či o spotřebě měla vztahovat na spotřebitele vytápění ("heating"), chlazení ("cooling") nebo teplé užitkové vody ("hot domestic water") dodávaných z ústředního zdroje, i když nemají přímý individuální smluvní vztah s dodavatelem energie. Dosud obvyklou definici pojmu "konečný zákazník" ("final customer") lze nadále chápat tak, že se týká pouze fyzické nebo právnické osoby nakupující energii na základě přímé individuální smlouvy s dodavatelem energie. Pro účely příslušných ustanovení novel směrnic je zaveden pojem "konečný uživatel" ("final user"), který odkazuje na širší skupinu spotřebitelů a který vedle konečných zákazníků nakupujících vytápění, chlazení či teplou užitkovou vodu pro vlastní konečnou potřebu zahrnuje i uživatele jednotlivých bytových budov s více bytovými jednotkami ("multi apartment") nebo uživatele víceúčelových budov ("multi purpuse"), jsou-li části těchto budov – jednotky ("units") – zásobovány z ústředního zdroje a současně jejich uživatelé nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie. Pojem "dílčí měření" ("sub metering") odkazuje na měření spotřeby ("measuring consumption") v jednotlivých jednotkách ("individual units") zmíněných ("multi apartment" a "multi purpose") budov s cílem ocenit individuální podíl na ceně služby. V předstihu Evropská komise zveřejnila v roce 2016 specifické pokyny pro dílčí měření tepelné energie v budovách s více bytovými jednotkami.3

Odraz požadavků unijního práva

Nově vymezená ustanovení obou směrnic rozšiřují zejména původně platná ustanovení o náležitosti směrem ke konečnému užití tepla k vytápění, chlazení a teplé vody. V porovnání se současnou domácí praxí nejde o zásadní změny, které by vyvolaly změny v příslušných právních energetických předpisech ČR a v pojetí práva ve vztahu ke službám.

Hlavní rozdíly zavedené v revidované směrnici o energetické účinnosti pro požadavky na měření a vyúčtování spotřeby tepelné energie jsou tyto:

  • - zavedení pojmu "koneční uživatelé" vedle stávajícího pojmu "konečný zákazník". Cílem je zejména ujasnit, že práva na informace o vyúčtování a spotřebě (článek 10a) se vztahují i na spotřebitele bez individuálních nebo přímých smluv s dodavatelem energie používané pro systémy společného vytápění, chlazení nebo přípravy teplé vody v budovách s více bytovými jednotkami a víceúčelových budovách;
  • - jasnější rozlišení mezi měřením a dílčím měřením (články 9a a 9b),
  • - výslovný požadavek, aby členské státy zveřejňovaly kritéria, metodiky a postupy používané pro udělování výjimek z obecného požadavku na dílčí měření v budovách s více bytovými jednotkami a víceúčelových budovách (čl. 9b odst. 1),
  • - vysvětlený bezpodmínečný požadavek na dílčí měření teplé vody v obytných částech nových budov s více bytovými jednotkami a víceúčelových budov (čl. 9b odst. 2),
  • - nový povinný požadavek, aby členské státy zavedly transparentní a veřejně dostupná pravidla pro rozdělování nákladů (čl. 9b odst. 3),
  • -
Nahrávám...
Nahrávám...