dnes je 2.7.2022

Input:

Nález 172/2001 SbNU, sv. 24, K právu na zákonného soudce; K přikázání věci jinému soudu podle § 12 občanského soudního řádu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 172

I. ÚS 144/2000

K právu na zákonného soudce
K přikázání věci jinému soudu podle § 12 občanského soudního řádu

Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, že předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.

Ústavní soud konečně odkazuje na své dřívější rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 222/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 97), ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 15. listopadu 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. 10. 1999 sp. zn. Ncd 128/99 o přikázání věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 139/98 Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí.

I. Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. Ncd 128/99 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Usnesením ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. Ncd 128/99 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že se věc Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 139/98 přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl jako důvod pro postup podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) stěžovatelův zdravotní stav, který mu údajně nedovoluje zúčastnit se jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1, jenž je soudem místně příslušným. Přihlédl i k tomu, že náhradu škody vyřizuje pobočka Č. p. ve V. M., a vzal v úvahu skutečnost, že o stěžovatelových nárocích z téhož úrazu ze dne 4. 10. 1972 již Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodoval.

Toto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména namítl, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému zákonnému soudci a bylo mu prý upřeno právo na spravedlivý proces současně s porušením rovného postavení účastníků. Je tomu tak proto, že Vrchní soud v Praze shledal důvody pro přikázání věci proti jeho vůli, ačkoliv není jasné, proč by stěžovatel nebyl schopen zúčastnit se jednání u pražského soudu, jestliže do Prahy normálně přijel na prohlídku k soudním znalcům. Podle stěžovatelova tvrzení je dále běžné, že se vedlejší účastník (Č. p.) „zastupuje delegací svých pracovníků po celém území státu“.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník Č. p., a. s.

Vrchní soud v Praze zejména uvedl, že v rozhodnutí o přikázání věci, tedy v

Nahrávám...
Nahrávám...