Nález 95/1996 SbNU, sv.6, K právu na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 95
IV. ÚS 198/96
K právu na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Podle názoru Ústavního soudu to, co Nejvyšší soud označuje jako šetření v rámci postupu podle ustanovení § 210 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), tedy postupu soudu prvního stupně, bylo prováděním důkazu odvolacím orgánem, neboť Krajský soud v Brně v dopise dožádanému Obvodnímu soudu pro Prahu 7 výslovně požaduje výslech nadstrážmistra M.S. jako svědka (§ 125 o.s.ř.). Jakkoli tedy tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, zda stěžovateli byl rozsudek řádně doručen, platí i zde vzhledem k § 211 o.s.ř. ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu, týkající se dokazování, tedy i § 122 odst. 2 o.s.ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, § 123 o.s.ř. zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména § 1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků.
Nález
Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 7. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 198/96 ve věci ústavní stížnosti L.F. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdon 48296 o odmítnutí dovolání.
I. Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1996 č. j. 2 Cdon 48296-98 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 1995 čj. 14 Co 195-87 odmítajícímu odvolání stěžovatele pro jeho opožděnost, stěžovatel uvádí, že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud při svém rozhodování totiž zcela pominul to, že po vydání rozsudku soudem prvého stupně bylo prováděno dokazování týkající se doručení tohoto rozsudku, přičemž postupem krajského soudu byla stěžovateli znemožněna účast při tomto dokazování a tím i realizace jeho procesních práv. Podle stěžovatelova názoru bylo tedy jeho dovolání přípustné z důvodu uvedeného v § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ( dále jen „o.s.ř.“). Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení.
Nejvyšší soud ČR odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížnosti napadeného usnesení, přičemž zdůraznil, že provádění úkonů podle ustanovení § 210 odst. 2 o.s.ř. není prováděním důkazů (§ 122-131 o.s.ř.). Není zde proto namístě aplikace kupříkladu ustanovení § 122 o.s.ř., podle něhož soud provádí dokazování při jednání. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu…
