dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 101/2002 SbNU, sv. 27, K vydání ideální poloviny nemovitostí

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 101

IV. ÚS 144/01

K vydání ideální poloviny nemovitostí

Pokud směřuje vůle účastníků dohody k vydání nemovitosti v plném rozsahu, je v ní implicitně obsažena i vůle ohledně vydání ideální poloviny těchto nemovitostí.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 8. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 144/01 ve věci ústavní stížnosti M., spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 12. 2000 sp. zn. 26 Co 354/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 11. 12. 1995 sp. zn. 5 C 361/95, jímž bylo určeno, že žalobce (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) je vlastníkem nemovitostí.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000 č. j. 26 Co 354/96-60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 1995 č. j. 5 C 361/95-13 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000 č. j. 26 Co 354/96-60 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 1995 č. j. 5 C 361/95-13, jímž bylo určeno, že žalobce (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Stěžovatel (tehdy žalovaný) ve svém návrhu poukázal na to, že citovanými rozhodnutími je mu v podstatě bráněno v nabývání a užívání majetku, a že v daném případě došlo v konečném důsledku k vyvlastnění přinejmenším jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, a to bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Z těchto, jakož i dalších důvodů se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a příslušných spisů vedených u Okresního soudu Praha-západ (sp. zn. 5 C 361/95, sp. zn. 7 C 236/92) Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou označenému soudu 28. 4. 1995 se vedlejší účastník domáhal určení „vlastnictví k domu č. p. 34 a st. parc. č. kat. 37 v k. ú. L.“. Ke skutkovému základu věci uvedl, že na základě uplatněného restitučního nároku J. A. a L. K. (dále jen „oprávněné osoby“) uzavřel s jmenovanými 10. 5. 1991 dohodu o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění, (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). V souladu s touto dohodou vydal oprávněným osobám uvedené nemovitosti, když je z ní též patrno, že tyto osoby odvozovaly své právo od původního podílového spoluvlastníka A. A., který byl vlastníkem jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, o čemž nakonec svědčí jak výzva oprávněných osob, tak i předložené listinné doklady. Další původní spoluvlastnicí druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí byla B. L., ve vztahu k jejímuž podílu oprávněné osoby restituční nárok neuplatňovaly, když ani z žádných písemností nevyplývá, že by byly ve vztahu k jejímu podílu osobami oprávněnými. V této souvislosti odkázal na § 3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a

Nahrávám...
Nahrávám...