dnes je 10.12.2022

Input:

Nález 150/1997 SbNU, sv. 9, K právu svědka odepřít výpověď

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 9, nález č. 150

III. ÚS 149/97

K právu svědka odepřít výpověď

Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (§ 101 odst. 2 al. 2 trestního řádu, § 126 odst. 3 al. 1 občanského soudního řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.

Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od svědka odpírajícího výpověď vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen.

Zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.

Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 4. prosince 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 ve věci ústavní stížnosti P.M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 3. 3. 1997 sp. zn. 2 To 172/97 a usnesení Okresního soudu v Olomouci z 6. 2. 1997 sp. zn. 6 T 150/96 o uložení pořádkové pokuty za odepření svědecké výpovědi.

I. Výrok

Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997 sp. zn. 6 T 150/96 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 1997 sp. zn. 2 To 172/97 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. února 1997 (ve věci 6 T 150/96) a jeho stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. března 1997 (ve věci 2 To 172/97), a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a

Nahrávám...
Nahrávám...