dnes je 3.12.2022

Input:

Nález 66/1996 SbNU, sv. 5, K nezávislosti soudu při rozhodování, zda postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 66

II. ÚS 87/95

K nezávislosti soudu při rozhodování, zda postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nezakládá subjektivní veřejné právo, nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních práv a složkou právního státu. Soudy jsou při svém rozhodování nezávislé a jedinou povinností, která pro ně z tohoto ustanovení plyne, je, že nemohou samy posoudit ústavnost právního předpisu, ale musí věc postoupit Ústavnímu soudu v tom případě, když dojdou k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Nález

Ústavního soudu české republiky (II. senátu) ze dne 11. července 1996 sp. zn. II. ÚS 87/95 ve věci ústavní stížnosti I. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 13. 2. 1995 sp. zn. 29 Ca 157/94 o určení vlastnického práva.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 29 Ca 157/94-19 ze dne 13. 2. 1995 se zrušuje.

II. Odůvodnění

1. Dne 24.4. 1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatelky I. T. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) čj. 29 Ca 157/94-19 ze dne 13. 2. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkového úřadu (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 19. 4. 1994 čj. PÚ-7910/92-1. Rozsudkem účastníka řízení bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatelka není vlastnicí zemědělského majetku v něm uvedeného. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „osoby uvedené v odstavci 1“.

Současně stěžovatelka mimo petit svého návrhu doporučila, aby v případě, že Ústavní soud dojde k závěru, že jde o neústavní ustanovení, rovněž zrušil stejně znějící část ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona, tedy ve slovech „osoby uvedené v odstavci 1“. V petitu svého podání tento návrh neuvádí proto, že přímo byla ve svých právech (podle jejího názoru) dotčena pouze uplatněním ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona.

Stěžovatelka se domáhala zrušení uvedené části ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle jejího názoru jsou jím porušena ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, když u oprávněných osob podle ustanovení § 4 odst. 2 a písm. a) a b) citovaného zákona se podle krajského soudu u původního vlastníka nepožaduje splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu v době úmrtí, kdežto u ostatních osob uvedených v § 4 odst. 2 písm. c), d) a e) to požadováno je.

Úmyslem zákonodárce podle jejího názoru bylo, aby novelou citovaného zákona, tj. zákonem č. 93/1992 Sb., bylo umožněno i dalším osobám než původnímu vlastníkovi (pokud splňují znaky oprávněné osoby), aby mohly uplatnit nárok na vydání zemědělského majetku původně patřící vlastníku, od kterého odvozují své postavení a u něhož nebylo prokázáno splnění trvalého pobytu na území ČR a jeho státního občanství. Ponechání

Nahrávám...
Nahrávám...